Z pověstí hradu Bítov

O šílené rybářce

Již kdysi dávno vedla okolo řeky pod Bítovem důležitá cesta a pod hradem nestála vesnice, ale jenom jednoduchá chatrč a zelené jezero. Chatrč obývala rybářka se svou dcerou, kterou vroucně milovala a znamenala pro ni celičkou radost světa. Jednou se však dítě rozeběhlo na skalnatý sráz nad jezerem, uklouzlo a zřítilo se ze skály. Mrtvé tělíčko vyplavila voda na břeh a rybářka se nesmírně zarmoutila a udeřila ji zničující rána. Z tak velké bolesti zešílela a její šílený smích a křik se rozléhal mezi skalami. Veškerou svou lásku od nynějška věnovala kočkám. Chránila je před zimou a vlky, také je krmila. Během noci kočky dováděly na jezerním břehu a jejich vřískot se rozléhal celým údolím. Jednou večer jel kolem hradní pán s dcerou na člunu, ale dívka se strašlivě vyděsila z kočičích zvuků. Rytíř nelenil, vyndal luk a začal zabíjet kočky. Šílená rybářka vyšla z chatrče a hrozně se zlobila nad mrtvými miláčky. Nenávistně řvala na pána a slibovala pomstu. Jak šel čas, musel se otec vydat do boje a nechal dívku na hradě samotnou. Přikázal jí, aby nechodila k jezeru, ale neposlechla ho. Rybářka si na ni počkala a shodila nevinné děvčátko ze srázu. Po svém návratu rytíř tušil, co se stalo a našel svojí dceru mrtvou. Mezi blesky a hromy se ozýval děsný smích rybářky. Říkala,“ „Za kočky jsem si vzala dceru!“. Pán z hradu Bítov ženu hrozně proklel a v ten moment zmizela i s jezerem.

Jak pošťákovi spadla hlava

V dřívějších časech se pošta vozila do Bítova z Vranova. Pošťák jezdil na koni, měl v tašce dopisy a balíčky svázané do uzlíku. Panoval zrovna podzim, když je okolo stařenky pracující na poli u vranovské cesty. Babička kopala brambory v sychravém počasí, zrovínka se na krajinu snášela mlha, když uslyšela dusot kopyt. Podívala se na cestu a spatřila na cestě pošťáka. Hned ji napadlo, že už přece dnes poštu roznášel a navíc bylo pozdě.  Zakřičela tedy: „Kde tě tady čerti berou?“ A v ten moment se pošťákova hlava skutálela na zem. Vypadalo to, jakoby ji někdo sťal mečem. Zjevení hned zmizelo…

O padajícím knězi

Stalo se to prvního června 1738. Brzy ráno se vypravil kdousovský farář Jan Stallhofer na procházku až k hradu Bítov.  Měl zde sloužit svatou mši pro hradního pána a ostatní na hradu. Tehdejší majitelé Daunové si kněze velmi oblíbili a rádi naslouchali historkám otce Jana o cestování po světě, které absolvoval ve svém mládí. Jak tak šel, pozoroval orosené listy stromů a poslouchal ptačí zpěv a nic nerušilo jeho poklidné našlapování do země. Po skončení bohoslužby zašel do hradní komnaty se občerstvit a trochu si povyprávět. Pustil se do líčení různých až neuvěřitelných příběhů a zážitků s cizími lidmi. K tomu popíjel víno. Po večeři se konečně vydal na zpáteční cestu, když se spustil déšť. Nakonec ještě chvilku posečkal a počkal až se deštík přežene. Pak vyrazil údolím, kde se musel prodírat neprůhlednými mlžnými mraky. Věřil, že cestu dokonale zná, i když neviděl na krok.

Najednou se mu ale podklouzla noha a sjížděl po skále dolů. Jeho pád skončil v měkké trávě na břehu Želetavky. Postavil se, vyřkl modlitbu a slib. Věřil, že nad ním bděla Boží ochranná ruka a tak nechal na cestě postavit sochu anděla strážného. I dnes ji můžete vidět.